"My jsme Slunce!"

Včera skončil v Praze přednáškou kunsthistorika Jiřího Zemánka druhý ročník Evropských dnů Slunce v ČR. Téma "Štědrost a učení Slunce" ukázalo téma sluneční energie z docela jiné perspektivy, než je energetický, technický či politický pohled, reprezentovaný běžně v programu slunečních dnů.

Slunce stálo ve středu pozornosti všech starobylých civilizací. Tehdy lidé ještě chápali velmi dobře, že Slunce je zdrojem veškerého života. Cítili své spojení se vším, co je obklopovalo. Vědomí naprosté propojenosti makrokosmu Vesmíru a mikrokosmu člověka bylo součástí řádu bytí. Autentický prožitek, že máme v sobě celý kosmos a kosmos má v sobě nás, však bylo v posledních stoletích v západní civilizaci opuštěno a téměř ztraceno. Kosmologie byla redukována na vědu o vzniku a vývoji vesmíru. V minulých stoletích přežívalo převážně jen v umění (součástí přednášky byla prezentace Slunce v průřezu tisícileté kultury).

Pravý význam a předmět zájmu kosmologie je však širší a spojuje vědu a spiritualitu v procesu proměny lidského vědomí. Její největší praktický přínos pro život člověka je v tom, že veškerá separace je nemožná a odporuje životu. Je třeba, aby lidé znovu nabyli vědomí, které měly dřívější kultury - že jsme součástí Univerza. Každá buňka člověka a jakéhokoli živého organismu je utvářena Sluncem.

Slunce proměňuje každou sekundu 4 miliony tun hmoty v zářivou energii. Jen dvě miliontiny této energie dopadá na Zemi, a přesto toto množství mnohonásobně překračuje energetickou spotřebu lidstva. Termonukleární reakce na Slunci není zajímavá jen z pohledu fyziky a techniky, ale i spirituality. Slunce poskytuje svou zářivou energii životu a tím se pomalu, ale nezadržitelně blíží ke svému (velmi vzdálenému) konci. V pravém slova smyslu se tak stále dává - je principem nejvyšší oběti. Vyjadřuje tak prvotní soucit vesmíru. Kdo dává, dostane, teprve do uvolněného prostoru může něco přijít. I toto poselství Slunce je velmi praktickým a potřebným poučením pro život v dnešní přelomové době.